HISTORIE - Emanuel Ringhoffer r. 1913 napsal o historii rodiny Ringhofferů
Úryvek z přednášky historika prof. Hlavačky - Historie rodiny Ringhofferů jak ji sestavil svobodný pán Emanuel Ringhoffer r. 1913.
Údaje o naší rodině sahají bohužel jen do roku 1744, kdy shořela farní matika v Müllendorfu v Uhrách,[1] odkud pocházejí naši předkové. Dějiny naší firmy a našeho pozemkového vlastnictví jsou vypsány jinde, ve zvláštní knize, a zde budou uvedeny jen nejdůležitější události.
První z řady našich předků, jehož jméno přímo známe, je František Ringhoffer, narozený 11. 7. 1744 v Müllendorfu v Uhrách. Tento František šel roku 1759 do učení k vídeňskému mědikovci Františku Pauerovi a roku 1763 svá učňovská léta coby František Vídeňský, tovaryšským jménem Springinsfeld (Lehkomyslnec), zakončil.
Vandroval poté až do Prahy, kde byl přijat do tovaryšského spolku pražského cechu kotlářského. Roku 1771 zhotovil svůj mistrovský kus a byl uznán za mistra. Na dražbě též získal za 3100 rýnských dům č. p. 102/I v Praze na Mariánském náměstí, kde si otevřel obchod.
Roku 1787 se František stal starostou cechu kotlářského a poskytl prostředky na cechovní zástavu, přechovávanou u společenstva ještě dnes. Již roku 1862 se oženil s Alžbětou Pakenyovou, přičemž z manželství vzešlo 11 dětí: Johana, Magdaléna, Marie, Alžběta, Františka, Josef, Anna, Jan, Jan [mladší], Antonie a Lotti. Sám zemřel 28. 8. 1827.
Františkův nejstarší syn, Josef Ringhoffer, narozený 31. 10. 1785, se stal mědikoveckým mistrem v Praze a převzal obchod svého otce i s domem č. p. 102/I na Mariánském náměstí za 16.000 zlatých konvenční měny. Roku 1820 koupil společně se svým strýcem Martinem Ringhofferem, mědikoveckým mistrem na Františkánském náměstí v Praze, horní mlýn a obytný dům č. p. 10 v Kamenici, dále pilu v Olešovicích s 6 jitry pozemků za 4000 zlatých konvenční měny a zřídil tam měděný hamr.
Roku 1835 převzal Josef tyto majetky do vlastní režie a o čtyři roky později mu císař František udělil titul dvorního mědikoveckého mistra.[2] Jeho životní družkou se stala Johana Körbelová, která mu porodila 14 potomků.[3] Byli to:
- Amálie, narozená 14. 8. 1815 a provdaná za Antonína Schreibnera, vedoucího pokladníka na hlavní poště v Praze (z tohoto svazku vzešel syn Adolf, telegrafní úředník);[4]
- František [II.], náš otec (28. 4. 1817 - 23. 3. 1873);
- Anna (23. 7. 1818 - 1. 2. 1822);
- Karolína (25. 10. 1819 - 21. 3. 1822);
- Julie (25. 10. 1819 - 29. 4. 1902), provdaná za obchodníka Straširybku v Praze (z tohoto svazku vzešla dcera Julie, sezdaná s Krumbhaarem, majitelem tiskárny v Lehnici v Prusku);
- Josef (20. 2. 1821 - 9. 5. 1893), působící ve firmě svého otce (do své držby převzal i otcovský dům na Mariánském náměstí za 16.000 zlatých konvenční měny, avšak v důsledku nešťastného skoku při koupání byl poté až do konce života duševně nemocný);
- Johana (24. 12. 1822 - 8. 7. 1824);
- Emanuel (25. 12. 1823 - 1. 12. 1903), který se stal roku 1845 asistentem na katedře pozemního stavitelství Polytechnického ústavu ve Vídni, roku 1850 suplujícím profesorem v Brně a roku 1878 řádným profesorem na německém Vysokém učení technickém v Praze (o rok později byl zvolen rektorem). Autor učebnice pozemního stavitelství. Roku 1879 mu byl udělen Řád železné koruny. Odešel pak na odpočinek, přesídlil do Vídně a byl povýšen do rytířského stavu. Oženil s Hedvikou Klapsovou, s níž měl dvě dcery, Amálii a Luisu;
- Vilém (29. 4. 1826 - 20. 1. 1885), působící v otcově firmě. Od svého bratra Josefa převzal dům a obchod na Mariánském náměstí. Založil obchod s měděným a kovovým zbožím na ostrově Kampa v Praze, když byl starý obchod uzavřen. Poté co jeho bratr František zřídil na Smíchově vagónku, vstoupil do bratrovy firmy v Mariánské ulici[5] jako společník a byl pověřen jejím vedením. Podnik se nadále nazýval Firma bratří Ringhofferů. Po přesunu sídla na Smíchov byla Firma bratří Ringhofferů roku 1890 zrušena a Vilém získal podíl na cihelně v Uhříněvsi, kde přišel o část svého majetku.[6] V Poděbradech koupil rafinerii na líh, která se však ukázala být jen ztrátová, takže místo lihu zde začal vyrábět cukr. Po vypuknutí cukerné krize přišel Vilém o celý svůj majetek a vzal si život.
Jeho manželkou byla Helena Burmesterová, dcera hamburského obchodníka, s níž měl dceru Litti, provdanou za hraběte Bergenthala, syna Karla, spisovatele působícího v Berlíně, a dále dcery Martu a Helenu, obě provdané v portugalském Portu;
- Žofie (16. 5. 1827 - 1. 1. 1870), sezdaná s Robertem Krachem, dvorním kovářským mistrem v Praze, který si získal ve svém oboru pověst, daleko přesahující hranice naší vlasti. Měl velmi dobrý obchod a nejlepší zákazníky doma i v cizině (vyrobil např. několik kusů šatstva pro Napoleona III.). Chybná spekulace při dodávkách oděvů armádě ho však připravila o celý majetek, takže si vzal život. Z tohoto manželství vzešly: Žofie, provdaná za lékárníka Kulische ve Vídni; Robert, úředník v České spořitelně; Marie, provdaná za Huga Claudiho, velkostatkáře v Čkyni v Čechách; Luisa;
- Marie (21. 1. 1829 - 21. 6. 1830);
- Ludvík (27. 11. 1831 - 1. 4. 1833);
- Františka (9. 5. 1833 - 3. 10. 1894), sezdaná s Hugem Schmackpfefferem, bankéřem ve Vratislavi. Z tohoto manželství vzešly: Alžběta, provdaná za pruského generála Strausse; Fanny, provdaná za pruského kapitána Ullricha;
- Pavlína (28. 6. 1838 - 28. 1. 1841).
František [II.] Ringhoffer, narozený v Praze 28. 4. 1817 jako nejstarší syn Josefa Ringhoffera, se vyučil u svého otce. Roku 1835 se stal tovaryšem. Jeho značné duchovní schopnosti, touha se dále vzdělávat a jít kupředu ho přiměly, aby podnikl studijní cestu po Německu, Belgii, Francii a Anglii. Coby dělník pracoval v Grühlově továrně na měděné zboží v Kleinwelce poblíž Budyšína, u Hirsche v Poznani, u Mildeho ve Vratislavi a u Heckmanna v Berlíně. Po návratu se roku 1841 osamostatnil v domě č. p. 101/I na Mariánském náměstí naproti otcovskému domu (tento dům později od otce odkoupil). Během prvního půl roku mu obchod vynesl 1800 zlatých k. m. čistého zisku.
Oženil se roku 1842 s Josefínou Schalowetzovou, dcerou majitele hospodářství ve Staňkovicích u Žatce (16. 7. 1822 - 17. 4. 1896). Narodilo se jim šest dětí:
- Marie (1843-1855);
- František [III.] (22. 11. 1844 - 23. 7. 1909), sezdaný 12. 10. 1871 se svobodnou paní Františkou Kleinovou z Wisenbergu (nar. 29. 8. 1853);
- Emanuel, narozený 7. 3. 1848 a sezdaný 19. 6. 1875 se svobodnou paní Bedřiškou Kleinovou z Wisenbergu (nar. 31. 3. 1855);
- Vilém (1852-1854);
- Viktor, narozený 7. 9. 1854 a sezdaný 20. 1. 1908 se svobodnou paní Marií von Ludwig, roz. Kleinovou z Wisenbergu (nar. 26. 2. 1858);
- Emilie, narozená 6. 2. 1858 a provdaná 18. 5. 1878 za svobodného pána Františka Kleina z Wisenbergu (nar. 29. 5. 1851).
Roku 1846 koupil František [II.] od svého otce měděný hamr spolu s obytným domem č. p. 10 v Kamenici a pilu včetně 11 jiter pozemků v Olešovicích za 23.000 zlatých konvenční měny. V tomto roce rovněž překonal těžkou nemoc.
Roku 1847 koupil od hraběte Rumerskircha dům č. p. 1284/II v Mariánské ulici, protože původní dům 101/I na Mariánském náměstí neumožňoval rozšíření obchodu. Na novém místě zřídil obchod a rozšířil jeho sortiment na veškeré měděné a kovové zboží i stroje. Správně rozpoznal vývojové tendence a v předtuše, že stavba vagónů a strojírenský průmysl mají v Rakousku budoucnost, se rozhodl založit vagónku a továrnu na stroje. Jeho původním úmyslem bylo provozovat podnik společně s Daňkem, přičemž sám by vedl vagónku a Daněk strojírenský úsek. Protože však vyjednávání nikam nevedlo, pustil se František do podnikání samostatně, bez Daňka.
Roku 1852 koupil za tímto účelem od Jana B. Riedla pozemek na Smíchově (Vratislavské zahrady) za 55.000 zlatých konvenční měny. Nejprve dal postavit vagónku (slévárnu) a kovárnu kotlů a ještě téhož roku měl připraveno k expedici 100 nákladních vagónů pro Státní dráhy. Později vznikly rovněž strojírny. Roku 1851 byla v Kamenici zřízena horní válcovna a roku 1854 i dolní hamr na měď a tažírna trub.
Protože František Ringhoffer trávil letní měsíce ve svém domě při měděném hamru a své majetky v Kamenici přikupováním rustikálů podstatně rozšířil, bylo jeho nejtoužebnějším přáním získat deskový statek Kamenice náležející pražskému arcibiskupství, což se mu také po velkém úsilí podařilo. Roku 1861 si statek prostřednictvím směny zajistil (blíže k tomu viz Historický vývoj domény). Téhož roku koupil i deskový statek Lužany u Přeštic v Čechách s úmyslem zřídit tam cukrovar a byl jednomyslně zvolen starostou Smíchova. Získal si mimořádné zásluhy o rozvoj Smíchova (přijetí regulačního plánu, stavba nové brány na Újezdě, kterou provedla firma bratří Kleinů, a četná jiná opatření v zájmu města). Do roku 1861 spadá též otevření české západní dráhy.
Roku 1861 byl zvolen za město Smíchov do zemského sněmu, kde se zapojil do práce v řadách Německé ústavní strany. K jeho nejbližším politickým přátelům náleželi budoucí ministr dr. Herbst, dr. von Hasner a profesor dr. Brinz. Roku 1864 se stal rytířem Řádu Františka Josefa. V témže roce ho podruhé zvolili starostou Smíchova a on se vyznamenal energickým a úspěšným jednáním při tehdejších rozsáhlých záplavách.
V roce 1866 vypukla válka s Pruskem a Itálií, pro Rakousko tak nešťastná, obchodování ustalo a 300 vagónů pro dráhu Karla Ludvíka[7] nebylo převzato a zůstalo nezaplaceno. Banky neposkytovaly úvěry, přičemž firma naléhavě potřebovala peníze, aby dostála svým závazkům, pokud nechtěla tak jako jiné zkrachovat.
František Ringhoffer se tím velmi trápil a postihla ho těžká nervová choroba. Museli ho převézt na léčení do jednoho sanatoria v Lipsku. Mezitím se podařilo prodat stavebnímu radovi Hlávkovi statek Lužany za 330.000 zlatých a Hlávka ihned složil 200.000, což firmě pomohlo z dočasné platební neschopnosti.
František Ringhoffer zůstal až do konce války v sanatoriu a vrátil se domů, aniž by byl zcela doléčen. Teprve v příštím roce, kdy obchody začaly znovu vzkvétat a nastal úplný boom, se znovu uzdravil. Roku 1869 koupil dům v Libverdě. Důvodem bylo, že se ve zdejších lázních vyléčil ještě v mladých letech z těžké nemoci a následně tu trávil vždy pár týdnů v roce. V domě pak pokaždé pobýval.
Roku 1869 koupil od hraběte Ervína Nostice deskový statek Lojovice a napřesrok i deskové statky Štiřín a Popovice od téhož majitele. Roku 1870 postavil dolní válcovnu na parní pohon. Roku 1872 následovala koupě domény Pyšely od hraběte Hohenthala a téhož roku byl František dekorován Řádem železné koruny II. třídy, s čímž se pojilo povýšení do stavu svobodných pánů. Diplom o tom obdržel roku 1873.
Dne 23. března 1873 svobodný pán František Ringhoffer zemřel na Smíchově na následky těžkého zápalu plic. Celý život věnoval tento vynikající a skvělý muž pouze práci a až dojemná byla jeho skromnost. Jeho ušlechtilý, nezištný charakter a naprostý smysl pro počestnost mu získaly mezi občany a přáteli vysoké uznání.
Život a působení našeho otce pro nás znamenaly bod zlomu; šťastným založením průmyslového podniku pomohl rodině, již předtím dobře situované, k bohatství a získal jménu Ringhoffer uznání v celé zemi, ba dokonce i obdiv za úspěchy, jichž dosáhl. Vůči svým podřízeným byl vždy spravedlivý a usilovně o ně pečoval.
Svobodný pán František Ringhoffer měl vznešenou, ryzí povahu a nejenže vydatně podporoval mnohé své méně zámožné příbuzné, ale nabízel štědře pomocnou ruku i všem potřebným, věnoval se dobročinnosti. Nechtěl, aby se o tom veřejnost dozvěděla.
Miloval přírodu, obzvláště les, a jen s těžkým srdcem se rozhodoval ke kácení stromů. Byl také velkým milovníkem hudby; v posledních letech svého života se ještě učil na klavír a denně cvičil hodinu až dvě.
Byl přísný vůči sobě, pokud jde o plnění povinností, a jeho zásadou bylo: brzy vstávat, brzy jít spát, den strávit ve firmě, uměřeně jíst a pít. Měl jedinou zálibu - lov, který provozoval a pěstoval v duchu fair play, a k tomu přistupovala už jen snaha zkrášlit a vylepšit to, co mu patřilo.
Svobodný pán František Ringhoffer mi předal písemně několik rad určených dětem a já je na tomto místě pro jejich hlubokou pravdivost reprodukuji:
"Rady vycházející z mých zkušeností, jež bych rád odkázal dětem.
Důvěřuj pevně v Boha a on tě neopustí. Mysli pravdivě, říkej pravdu a jednej podle pravdy. Nenech se ničím na světě svést z této zásady. Pravda vždy zvítězí.
Neusiluj o bohatství a blahobyt pak přijde sám od sebe - snaž se zbohatnout pomalu, jen toto bohatství přináší požehnání. Jsi-li bohatý, neopouštěj své měšťanské prostředí, zůstaň skromný a nevystavuj majetek na odiv světu. Neprahni po veřejných poctách, věnuj své úsilí v životě sobě samému a své rodině a nebudeš se nikdy trápit.
Jsi-li přesvědčen, že určitá věc je dobrá, a hned jí nedosáhneš, měj strpení. Pokud tě nějaká věc rozčiluje, nejednej nikdy unáhleně a přinejmenším to nech na druhý den. Pokud vůči tobě není něco spravedlivé, vyslov se o tom krátce a nikoli mnohomluvně. Buď klidný, nerozohňuj se a budeš vždy ve výhodě. Pozoruj každého, s kým mluvíš, jako bys chtěl zkoumat jeho vlastnosti, a získáš velké znalosti o lidech. Jednej s každým tak, jak to odpovídá jeho povaze a vlastnostem. Mysli přitom na to, že lidé nejsou, jací by být mohli, ale jací jsou.
Rozumnému člověku imponuj rozumem, opatrně a pomalu ho přemož argumenty. Nech ho nejdříve všechno vyložit na stůl, nevpadej mu do řeči. To posledně jmenované je pro duchaplného, sangvinického člověka těžké, ale je to vysoce důležité pro všechny vztahy v životě.
Vůči citlivému člověku užívej argumenty v menší míře. Buď vnímavý k jeho citům, nikdy ho neurážej a vyhraješ. S dobromyslným hlupákem jednej trpělivě, nedávej mu najevo svou duchovní převahu. Svéhlavému hlupákovi jdi, pokud můžeš, z cesty. Šetři obecně, není-li to potřeba, je-li to bez účinku i výsledku, rozumovými vlohy, jimž tě obdařil Bůh. Zdravý, praktický náhled na život je totiž velikým darem nebes a žádná kniha tě tohle nenaučí.
Ke slabostem lidí, jež mají všichni, je třeba být shovívavý. Kdyby byli všichni stejně nadaní, neměl by nikdo žádnou přednost. Ve firmě buď pánem svých lidí, leč jednej s nimi přátelsky, nevymezuj si přesně své postavení. Buď vážný, přísný a spravedlivý.
V kruhu své rodiny nebuď egoistou, denně se sám pozoruj, buď obětavý a schopný oběti, drž své ego v pozadí, mírni svou ctižádost, nemluv o sobě a o tom, co jsi dokázal, a tvé dílo bude o to více vynikat.
Mlč.
Mlč a pozoruj."
***
Po smrti svobodného pána Františka [II.] Ringhoffera se stali dědici rodinných majetků jeho děti. Podle závěti měli zdědit:
Svobodný pán František [III.] Ringhoffer továrnu na Smíchově bez zásob, pohledávek atd., které připadly po čtvrtině všem dědicům; dále měli mít Františkovi sourozenci po deset let podíl na zisku továrny. Polovina zisku byla přiznána Františkovi, zatímco z druhé poloviny připadla třetina jeho bratru Emanuelovi, třetina druhému bratru Viktorovi a třetina sestře Emmy. Kromě toho byl František zavázán k majetkovému vyrovnání se svými sourozenci a měl jim vyplácet větší částky v hotovosti.
Svobodný pán Emanuel Ringhoffer zdědil doménu Štiřín bez Kostelce a potom Popovice a Lojovice. Svobodný pán Viktor Ringhoffer obdržel doménu Kamenice s Kostelcem a měďárnami. Svobodná paní Emilie Ringhofferová dostala palác Austria na Smíchově a dům v Lázních Libverda. Pražský dům v Mariánské ulici zdědila vdova po Františkovi, svobodná paní Josefína Ringhofferová.
Na pražské firmě "Bratři Ringhofferové" získali stejný podíl všichni tři synové. Nezletilým potomkům, Viktorovi a Emilii, byl určen jako poručník dlouholetý rodinný přítel, okresní hejtman Josef Müller, a správcem majetku za Viktora se stal jeho bratr svobodný pán Emanuel Ringhoffer.
V letech 1873-1875 zažívala továrna velmi zlé časy, takže František Ringhoffer nemohl dostát ani svým obchodním závazkům, ani závazkům vůči svým bratrům a sestře. Pokud chtěl továrnu udržet, bylo nutné obstarat peníze, což se dalo jen formou propůjčení statků. Za těchto okolností a s vědomím, že pro trojici bratrů bude lepší, když se rodinný majetek bude spravovat jako jeden celek, jsme se rozhodli, že dáme všechny tři dědické podíly dohromady a budeme nadále postupovat společně. Poněvadž téhož názoru byl i poručník nezletilého Viktora Josef Müller, bylo 14. prosince 1875 sepsáno dědické vyrovnání, podle něhož se celý majetek připsal po třetině bratrům svobodným pánům Františkovi, Emanuelovi a Viktorovi Ringhofferovým a byl pak veden pod hlavičkou firmy F. Ringhoffer. Svobodný pán František Ringhoffer převzal vedení smíchovské továrny, zatímco svobodný pán Emanuel Ringhoffer obdržel správu domén.
Když byl svobodný pán Viktor Ringhoffer prohlášen za plnoletého, ujal se komerčního řízení podniků a měděného hamru. V roce 1897 stvrdili všichni tři bratři, František, Emanuel a Viktor Ringhofferové, smlouvu o založení společnosti. V čase kolektivní správy až do smrti svobodného pána Františka Ringhoffera se podniky firmy F. Ringhoffer utěšeně rozrůstaly. Do této doby spadá:
Koupě parního mlýnu na Smíchově, zřízení kovárny kotlů a továrny na měděné a kovové zboží tamtéž, novostavba montovny strojů, stavba různých dílen pro vagónku a založení nové slévárny. Přikoupeny byly také rozličné domy na Smíchově a na doménách četné rustikální pozemky. Zbudoval se pivovar a vlečka, hojně se stavělo a přestavovalo na zámcích Štiřín a Lojovice. Vyrostly domy pro úředníky a dělníky, přestavbou prošla dolní válcovna v areálu měďáren. Zřídili jsme tažírnu trub.
V roce 1879 vznikl penzijní spolek pro úředníky a služebníky firmy F. Ringhoffer, který získal k užívání palác Austria na Smíchově. Roku 1893 byla vysvěcena hrobka, jejíž stavbu jsme my, tři bratři, iniciovali. Prodána byla až na vlkovský a nesperský les doména Pyšely. Na domu v Mariánské ulici v Praze obdržela podíl svobodná paní Emilie Ringhofferová. V této době také několikrát navštívilo smíchovskou továrnu Jeho Veličenstvo.
Dne 17. dubna 1896 zemřela v Loučné nad Desnou na následky zápalu plic naše milovaná matka svobodná paní Josefína Ringhofferová. Byla tou nejobětavější manželkou a nejlepší matkou. Její všestranné péči vděčíme za uzdravení našeho otce, jehož roku 1866 postihla těžká nemoc. Přineslo jí to tehdy mnoho žalu a dny plné starostí. O této ženě se dalo právem říct: činila jen dobro, neměla nepřátel, zůstala až do konce nesobecká a skromná.
Svobodný pán František [III.] Ringhoffer, narozený 22. listopadu 1844 v Praze, absolvoval nižší reálku v Brně, kde bydlel u svého strýce Emanuela [staršího] Ringhoffera, a potom vyšší reálku v Praze. V roce 1862 nastoupil na C. k. ženijní akademii ve Znojmě, byl vyřazen 1. května 1866 jako poručík 2. ženijního pluku a zúčastnil se tažení do Itálie v řadách tyrolské domobrany. Za své nasazení obdržel Válečnou medaili a Medaili tyrolské domobrany.
Od listopadu 1866 do března 1867 byl frekventantem vyššího kurzu na ženijní akademii ve Znojmě. Roku 1868 se vzdal hodnosti, po přijetí nového branného zákona se však ihned přihlásil k zálohám a 20. února 1870 ho zařadili do 2. ženijního pluku.
V letech 1867-1868 působil jako volontér ve floridsdorfských dílnách[8] Severní dráhy císaře Ferdinanda a pracoval i v dílnách Jižní dráhy. Roku 1868 nastoupil do firmy J. Ringhoffer, kde roku 1872 obdržel prokuru.
Dne 12. října 1871 se oženil se svobodnou paní Fanny Kleinovou z Wisenbergu. Z manželství vzešli:
- František [IV.], narozený 31. května 1874;
- Rudolf, narozený 27. srpna 1875 (zemřel 17. dubna 1876);
- Leopoldina, narozená 1. ledna 1878;
- Alfréd, narozený 17. ledna 1880;
- Hanuš, narozený 3. ledna 1885.
V roce 1876 zvolili svobodného pána Františka Ringhoffera do smíchovské městské rady a do zemského sněmu, kde pak působil v řadách Německé ústavní strany. Stal se také členem správní rady Kreditní banky v Praze. V roce 1878 byl zvolen do kuratoria České spořitelny a v příštím roce jej povolali na šestitýdenní vojenské cvičení do Křemže. Roku 1880 byl podruhé zvolen do smíchovské městské rady a [dostal se i] do správní rady Zemské banky.[9] Ze správní rady pražské Kreditní banky vystoupil.
Roku 1881 vystoupil i z městské rady, příštího roku přestal být poslancem zemského sněmu a ukončil své působení v Zemské bance. Roku 1882 ho naopak zvolili do smíchovského okresního zastupitelstva. Roku 1883 se stal přednostou Zemského spolku českých strojíren. Z okresního zastupitelstva vystoupil v roce 1884.
Roku 1887 ho zvolili do Ústřední komise pro záležitosti živnostenského školství. V roce 1888 vstoupil do správní rady Kreditního ústavu. O dva roky později mu udělili komturský kříž Řádu Františka Josefa a roku 1892 ho povolali do Panské sněmovny. Obdržel také - roku 1894 - komandérský kříž Řádu rumunské koruny.
V roce 1895 převzal funkci předsedy Společnosti pro stavbu dělnických obydlí. Členem Státní železniční rady se stal roku 1897. V roce 1906 obdržel velkokříž Řádu Františka Josefa a byl jmenován čestným doktorem německého Vysokého učení technického v Praze. Roku 1908 ho vyznamenali bulharským Národním řádem. Získal rovněž hodnost c. k. kapitána.
V roce 1909 vstoupili do firmy F. Ringhoffer jako společníci oba Františkovi synové, František [IV.] a Alfréd.[10] Dne 23. července téhož roku svobodný pán František [III.] Ringhoffer po velkém fyzickém utrpení zemřel v Kissingenu,[11] kde se léčil. I život tohoto muže vyplňovala ustavičná práce. František znal jen svou firmu, pro niž nešetřil žádného úsilí, žádné oběti. Jeho mottem bylo: "Nejprve práce a pak legrace." Jeho vysoké duchovní vlohy, nevyčerpatelná energie a neúnavná pracovní píle přispěly hlavní měrou k tomu, že se naše firma tak dobře rozvíjela.
Svobodný pán František Ringhoffer miloval celou svou duší naše venkovské državy a snažil se využít každou volnou chvilku, aby se mohl kochat krásami přírody. Stejně jako jeho otec, i on byl vášnivým nimrodem a lov ho ohromně bavil.
Po jeho smrti nastoupil do firmy F. Ringhoffer i jeho nejmladší syn Hanuš, takže společníky firmy od té doby byli svobodní pánové Emanuel Ringhoffer, Viktor Ringhoffer, František [IV.] Ringhoffer, Alfréd Ringhoffer a Hanuš Ringhoffer.
Svobodný pán Emanuel Ringhoffer se stal jako nejstarší společník hlavou rodinné rady a zároveň vedl ústředí, správu domén a pivovar. Svobodný pán Viktor Ringhoffer řídil měďárny, svobodný pán František Ringhoffer vagónku a strojírny. Komerční vedení podléhalo svobodnému pánu Alfrédu Ringhofferovi. Svobodný pán Hanuš Ringhoffer zatím ještě studoval práva.
V listopadu 1910 se na nás obrátil C. k. rakouský všeobecný ústav pro úvěr pozemkový s dotazem, zda bychom nebyli svolní přeměnit naší vagónku a strojírny na akciovou společnost. I když byla představa, že se takto oddělíme od podniku, který byl šedesát let naším majetkem, pro všechny společníky bolestná, existovala řada významných důvodů, abychom se touto otázkou zabývali.
Bylo patrné, že tak velký podnik se dá jen těžko udržet jako soukromá společnost, ale ukazovaly se i výhody plynoucí ze spolupráce se silným bankovním domem, který mohl navenek uplatňovat svůj vliv a byl schopen poskytovat úvěr. Tak jsme s C. k. rakouským všeobecným ústavem pro úvěr pozemkový začali vyjednávat o zakcionování naší společnosti. Nemenší měrou nás k tomu poháněla i skutečnost, že čím více majitelů participuje na podniku, tím více trpí správa, vyvstávají problémy s podíly a při úmrtí toho kterého společníka vznikají spory.
Načasování této akce bylo výhodné, protože vedle Ústavu pro úvěr pozemkový s námi chtěl navázat obchodní vztah i Rakouský kreditní ústav a Pražská železářská společnost.
Ústav pro úvěr pozemkový nejprve plánoval, že spojí v jednu akciovou společnost naší vagónku, strojírny a měďárny. Avšak v důsledku toho, že pár velmi nešťastných obchodů způsobilo strojírnám značné ztráty, rozhodla se banka strojírny ze zakcionování vyloučit a reflektovat jen na spojení vagónky s měďárnami. Takový krok jsme nemohli akceptovat a vyjednávání bylo proto dlouhé. Nakonec jsme dospěli k dohodě, že vagónku a měďárny přemění Ústav pro úvěr pozemkový pod názvem Ringhofferovy závody na akciovou společnost a že náš podíl v podniku bude činit 75 %. Banka měla zároveň zajistit prodej strojíren, přičemž se zavazovala, že nebude-li prodej do roka bezchybně zrealizován, vytvoří ze strojíren zvláštní akciovou společnost. Smlouvu s Ústavem pro úvěr pozemkový jsme podepsali 22. ledna 1911. Prezidentem nové společnosti Ringhofferovy závody se stal guvernér Ústavu pro úvěr pozemkový, Jeho Excelence Dr. Sieghart, prvním viceprezidentem baron Emanuel Ringhoffer a druhým viceprezidentem ředitel Neurat z Rakouského kreditního ústavu, neboť tato banka se transakce také účastnila. Baron František [IV.] Ringhoffer byl pověřen vedením správní rady, ostatní společníci se změnili v členy této rady.
Strojírny se Ústavu pro úvěr pozemkový podařilo prodat Pražské akciové strojírně (Ruston & Bromovský), a sice se závazkem, že pozemky patřící k areálu i s budovami budou do roka opětovně prodány Ringhofferovým závodům (to vše vyjma slévárny). Smlouva s Rustonkou byla uzavřena 16. února 1911.
.................................................................................................................................................................................................
[1] Dnes
Burgenland v Rakousku.
[3] Autor ve spisku opomněl uvést, že Josef Ringhoffer zemřel 6. března 1847.
[4] Amálie zemřela roku 1884.
[5] Dnes Opletalova.
[6] Výše je ovšem správně uvedeno, že Vilém zemřel roku 1885. Formulace působí tak, jako by byl Vilém po roce 1890 ještě naživu.
[7] V Haliči.
[8] Floridsdorf je dnes součástí Vídně.
[9] Text originálu působí tak, jako by byl František Ringhoffer zvolen podruhé i do správní rady Rakouské zemské banky, což není možné, neboť banka byla založena roku 1880.
[10] Dospělosti se však dožili, jak sám autor na jiných místech uvádí, tři Františkovi synové. Výraz "oba" je proto zavádějící.
[11] Bad Kissingen v Bavorsku.