HISTORIE - Ringhofferova hrobka
Na Štosově, na návrší nedaleko Kamenice, byla vystavěna v letech 1889 - 1893 podle projektu architekta Jiřího Stibrala hrobka rodiny Ringhofferovy. Toto architektonicky a sochařsky cenné dílo, které patří k nejvýznamnějším realizacím náhrobní architektury v okolí Prahy, bylo obdivuhodně citlivě umístěno do krajiny, když je situovali na Zaječím vrchu (jak se tomuto místu také říká) a spojili stromořadím se zámkem Kamenice. Impozantní dojem umocňuje kulisa vzrostlého lesa. Celá hrobka je proto místem harmonie, klidu a rozjímání.
Areál hrobky ohraničuje zachovalá kamenná zeď, postavená v roce 1896. Vstup střeží kovaná vrata vsazená mezi dva hranolové pilíře s kamennými kříži. Ručně kovaná vrata vytvořil neznámý kovářský mistr. Stibralova studie mříží pochází z roku 1894; v roce 1895 vznikla velmi dekorativní studie dveří.
Kamenické práce jsou nejspíš dílem pražské firmy Pupp a Škarka. Samotnou hrobku tvoří půlkruhová zídka z šedé žuly, jejíž okraje zdůrazňují protosecesní pilíře s kovanými mísami na oheň s festonem (tj. reliéfní plastickou ozdobou v podobě rostlinného polověnce) a hlavičkami andělíčků. Zvnitřku na zídku navazuje a obíhá ji žulová lavice, vynášená krakorci.
Uprostřed v ose je umístěn stylizovaný podstavec, na kterém stojí odlitek sochy Ukřižovaného (Krucifix) z roku 1890 od nejvýznamnějšího českého sochaře přelomu 19. - 20. století Josefa Václava Myslbeka. Proslulý sochař mistrně vyjádřil Kristovo utrpení a bolest. Ježíšovo tělo znázornil v smrtelné křeči se vzedmutým hrudníkem a s hlavou, kterou zdobí trnová koruna, svěšenou k pravému rameni. Spodní část těla Kristova zakrývá splývající bederní rouška. Na kříži, nad hlavou ukřižovaného, je napsáno na pásce HIC EST REX / JUDAERUM.
Emanuel Ringhoffer si toto dílo objednal již v roce 1887. Myslbekův rozpočet činil 9 000 zl. ("krucifix - 5000 zl., ulití z bronzu - 3000 zl., gran. kříž - 1000 zl.")
V dolní části hrobky zaujme obdélníkové víko v podobě kovové náhrobní desky s rodovým znakem Ringhofferů a datem A. D. MDCCCXCV, zakrývající otvor k spouštění rakví. Rozlehlé prostranství kolem hrobky lemuje ohradní zeď s žulových kvádrů, kterou pokrývají pískovcové desky.
Hrobku nechal postavit Emanuel Ringhoffer (1848 - 1923), majitel zámku v Kamenici. Její nejstarší kolorovaný plán, který byl signován Josefem Wünschem a Stephanem Traplem, pochází z července 1889. Povolení okresního hejtmana bylo vydáno 3. 8. 1889 po schválení stavební komisí (31. 7. 1889). 5. srpna 1889 byla schválena stavba hrobky i obcí Těptín. Přípravě stavby byla věnována náležitá pozornost, neboť se zachovaly náčrtky Jiřího Stibrala, včetně skicy zdejšího okolí. V lednu 1889 navštívil Kamenici dokonce sám Josef Václav Myslbek; krátce předtím se s ním i s architektem Jiřím Stibralem sešel v Praze investor Emanuel Ringhoffer.
Hrobka byla zkolaudována v roce 1893. Velkolepou událostí se stalo její vysvěcení za přítomnosti čtyř kněží a celé rodiny Ringhofferovy, k němuž došlo 28. října 1893. Prvním pohřbeným členem rodu byl zakladatelův otec František Ringhoffer st. (1817 - 1873) , jehož ostatky sem byly přeneseny dvacet let po jeho smrti z provizorního hrobu na těptínském hřbitově. Proto není divu, že se slavnostního aktu zúčastnila vdova po zemřelém Josefina Ringhofferová, její syn František s manželkou a čtyřmi dětmi, jeho bratr Emanuel s manželkou a s třemi dětmi a nejmladší bratr Victor Ringhoffer. Dr. Jan Sedlák, metropolitní kanovník u sv. Víta, kancléř a rada arcibiskupské konzistoře v Praze, pronesl kázání, vydané tiskem německy i česky pod názvem Promluva ke svěcení hrobky. Zkušený kazatel se v něm vyjadřuje v souladu s dobou velmi lyricky a poeticky, neboť mj. říká : "Zde v tiché samotě lesní, ve volné Boží přírodě, daleko od lomozu světa poskytuje tato nádherná stavba svým památným křížem, proslaveným tím dílem z dovedné ruky umělcovy vpravdě vznešený, dojímavý pohled. Hrobka tato zde podobá se bezpečnému přístavu, jest pravým místem klidu a míru, jest dále vážným a posvátným místem, rovněž tak, jako i milým útulkem, kterýžto provedlo umění, kterýž zbudovala láska pro vřele milované členy rodiny." (J. Sedlák, 1893)
V hrobce s 27 úložnými prostory byli pohřbíváni členové rodu Ringhofferů až do 40. let 20. století. Pak areál osiřel a začal chátrat. Zprvu sice ještě v padesátých letech pečovali o hrobku žáci místní školy, ale časem jej pohltila divočina. Občas odlehlé místo přilákalo uprchlé vězně či tuláky, kteří necitlivě porušili klid zemřelých. Obec s památkáři znovu a znovu uklízela ostatky mrtvých do rakví a zazdívala vstupy do hrobky.
Nakonec byl areál hrobky po jednáních s vídeňským vnukem jejího zakladatele v letech 1967 - 1968 předán obcí do majetku rodiny Ringhofferovy. Ti zajistili odklizení náletových dřevin a parkovou úpravu pozemku stavitelem Josefem Pálkou, manželem herečky Věry Ferbasové, zahradníkem Františkem Jordánem ze Želivce a dalšími spolupracovníky.
Zdroj: Kamenice v proměnách věků, Vlasta Hartvichová